Jitka Vénera Mikulášková

............Běžím, běžím, běžím. Vedle mě naše vlčice Asta. Cítím, jak se na mě dívá a diví se, kam to tak pospíchám. Je podzim, je mi 21 let a běžím po rozbahněném poli. Zemina se mi lepí na boty, které pomalu těžknou, ale i přes tu zátěž a nesnáze stále běžím. Vlčice Asta se svým pohledem zase ptá: \"Kam to běžíme?\" A já stále běžím. Tentokrát to dokážu, cítím to. Již nekolikátý týden běhání, abych zhubla, s Astou mezi poli, tak hodinku denně........

Jsem projektantka a zrovna pracuji na nějaké továrně pro francouzskou firmu. Nerada dělám zbytečnou práci a tady je jí tedy požehnaně. Nejhorší na tom všem je, že i když se to snažím někomu vysvětlit, tak mě nikdo neposlouchá. \"Tak to překresli, když to tak chtějí\", říká šéf našeho oddělení. Tak jdu a již po 12 překresluji celý výkres znovu. Jen co to dodělám, přijde ten Francouz, co se tak podobá Louis de Funèsovi, že prý to bude zase jinak. Ve mně to vře. Již při třetí opravě jsem věděla, že to první řešení bylo nejlepší a teď je to už třináctá oprava. Je to jako když hledáte cestu. Minete tu první odbočku a místo abyste se vrátili, jdete dále a zkoušíte další a další odbočky, až jich je 13. Tu si uvědomíte, že to nemá cenu. “Jestli se teď nevrátím, tak už doopravdy zabloudím”. Razantně vstanu od počítače a mířím si to do kanceláře toho malého Francouze. Zaklepu a bez vyzvání vstoupím. Funès zvedne oči od stolu. Pak si nasadí brýle, aby mě lépe viděl. Aniž by mohl cokoliv říci, vpálím mu plynně anglicky: \"I will not do it again. First time it was good. (Už to nebudu znovu předělávat, to první řešení bylo správné)\". Hodím mu ty opravy na stůl a odcházím z kanceláře. Moje chabá angličtina mi nedovolila říci více a také stoupající adrenalin už klesl a já jsem cítila, že musím rychle pryč. Ještě by chtěl, abych mu to vysvětlila. A jak to mám odborně vysvětlit, když to byl jen ten pocit. Ten pocit, kdy víte, cítíte, ale nemůžete to vysvětlit? Za chvíli na mě vlítne šéf našeho oddělení: \" Co blbneš, co tím myslíš, že to nebudeš dělat. Od toho tu přeci jsi!\" A protože zažíváme zvláštní euforii z toho, že jsem si dovolila odporovat, že jsem riskovala a to mi dává pocit, že můžu vše, odpovídám: \"Už od začátku Vám říkám, že dělám zbytečnou práci. To první řešení bylo správné.\" Otočím se zpátky k počítači a dělám, jako by bylo vše jasné. Za chvíli volá ten Francouz mého šéfa na kobereček. Zůstávám ledově klidná. Kolegové se mě vyptávají, co se stalo. Když jim to odvyprávím, přichází Funès i s mým šéfem: Paní Jitko, překontroloval jsem vaši námitku, překládá mi můj šéf, a dospěl jsem k tomu, že máte pravdu. Rád bych Vám za to poděkoval, a pokud by se ten \"Váš pocit \" opakoval, rád si Vás vyslechnu”. Podává mi ruku a mile se usměje.

.........A já běžím a běžím. Dneska to určitě zjistím a uvidím. Uprostřed pole se vždy objeví ta záře. Jako když se rozestoupí země a z ní začne prosvěcovat nějaké světlo. A ten hlas: \" Najdi mě\". Když už se mi dnes v práci povedl takový kousek, tak to zkusím i teď. A tak běžím a běžím. Asta najednou zavětřila srnu. Volám na ni, ale je to marné, je pryč. Udělala to již několikrát, takže jsem věděla, že se vrátí za 2-3 hodiny. Obrátím se zpátky ke svému cíli, ke své záři prostupující z útrob země, ale je pryč. Už jsem byla tak blízko. Ta zpropadená Asta. Stojím tam a chce se mi brečet. Po tom adrenalinu v práci a teď po tom fyzickém vypjetí, jsem došla do bodu, kdy jsem ucítila bolest a propadla v pláč. Skrze slzy jsem před sebou uviděla světelnou bytost, měla ženské obrysy a najednou ke mně promluvila: \"Vše je jinak, než si myslíš. Jinak, než ti bylo řečeno a jinak, než tě učili ve škole. Hledej mě a najdi cestu i pro ostatní.\" Jak domluvila, tak zmizela. Slzy se mi ještě koulely po tváři, s pusou dokořán jsem se obracela na svůj mozek, aby mi podal vysvětlení, ale nic nepřicházelo. Jakoby zmizel. Měla jsem zvláštní pocit prázdnoty, ale i někde v té prázdnotě se tetelil malinkatých plamínek světla. Ten plamínek mě naplňoval odvahou a touhou zjistit, co to vše bylo. A tak jsem se vydala na cestu.

• Odešla jsem z velmi dobře placené práce a nastoupila na roční denní studium angličtiny.
• Potom jsem vyrazila do světa. Nejdříve do Anglie jako au-pair a pak do USA. Tam jsem pracovala jako au-pair, zalévačka palem, uklízečka v domácnostech a jako servírka.
• Potom jsem nastoupila jako číšnice na záoceánskou loď Monarch of the Seas, se kterou jsem projela Karibic, přeplula Atlantický oceán, byla v New Yorku těsně po pádu dvou věží a viděla a cítila tu hrůzu. V době odpočinku jsem navštívila i jiné země jako Thajsko, Island, Krétu, Španělsko...
• Po 5 letech cestování a života bez placení složenek a účtů jsem zacítila, že se chci vrátit zpátky domů. Volání bylo tak silné, že mě nezastavila ani má láska, kterou jsem prožívala, ani komfort a bezstarostné žití. Ta touha někde zakořenit a tvořit prostor byla neoblomná.
• Vrátila jsem se domů. Odpočinula a užívala. Našla si přítele, vdala, otěhotněla. A to malé ve mně začalo inspirovat můj život. V těhotenství jsem prozkoumala Reiky, Makrobiotiku, po porodu Feng Shuej, Ajutvédu, Šamanismus a mnoho dalších dílčích seminářů, kde jsem hledala a hledala. První myšlenka byla, že jsem TO ztratila v dětství.

......“Ô, TY ŠAMANKA” - nohy se mi třásly a srdce tlouklo na poplach. Stojím před sibiřskou šamankou Anisjou, která sem přijela na pozvání Pavlíny Brzákové. Můj muž mě již několikrát lákal na nějaké semináře se šamany, ale já jsem to odmítala. “Nejsem žádný indián”, to byla vždy má odpověď. Až jednou se objevila šamanka. A můj muž mě opět lákal. “Co takhle na šamanku, to by mohlo být pro tebe zajímavé?” Tak jsem řekla ANO. A teď tu stojím před ní. Přede mnou již řekla mnoha lidem v kruhu, co jejich duše chce. Používala k tomu své pomocníky až ze Sibiře, kteří tu byli s ní a promlouvali k ní. Ty jsi dobrý masér, ty bys mohla rozumět bylinkám, ty jsi skvělá zdravotní sestra, učitelka….. Přichází ke mně. ...Panebože, to bude trapas, Co mi řekne. Že jsem nikdo, že nic neumím! - Jak jsem skákala z jednoho učení do druhého a hledala a hledala, mnohdy jsem se setkala s pohrdavými a odsuzujícími názory na mě: Mikulášková - ta nic neví, chvíli je to a pak zase ono. Na něco si pořád hraje. - Takové reakce se ke mně donášely od lidí, kteří mě vůbec neznali a kteří se mnou vůbec nepřišli do styku. Velmi mě to trápilo a ubíralo mi to mnoho energie…A teď už přichází ke mně. Očistí mě vonným dýmem a dívá se na mě svýma pronikavýma očima. Myslím, že se složím. Teď to přijde: “Ó, TY ŠAMANKA” říká Anisja a usmívá se na mě. “Pokud budeš kdykoliv potřebovat pomoc, přivolej mě a já ti pomohu” Mrká na mě. Nechápavě hledám uvnitř oporu, definuji, co se právě stalo. “NE, já nechci být šamanka, přece nejsem indián”. Zase mě zachvacuje vzdor k tomuto slovu, který mám spojený s indiány na koních……

......Již několikátý den v řadě se chápu svého šamanského bubnu. Prožívám neuvěřitelné stavy. Bubnuji v kuse několik hodin, tančím u toho, zpívám, směji se a pláču. Slyším různé hlasy, někdy mnoho hlasů jak zpívají sborové nebeské árie. Kolem mne je mnoho bytostí, které se radují a tančí. Vytvořila jsem si kamenný medicinský kruh. Tam také často zpívám. Manžel mi postavil týpí, ve kterém léčím lidí, tím že jim bubnuji a zpívám. Zasadili jsme tři břízy a doprostřed nich umístili Kámen Plodnosti. Dnes mě volají ty břízy. Vezmu buben. Zapálím bílou šalvěj a začnu svůj bubnovací rituál. Když už bubnuji nějakou tu chvíli, dostávám se pomalu do jiného světa. Břízy jsou mladé a krásné ženy, celé v bílém, poletují na louce. Z Kamene plodnosti najednou vyrůstá obrovská bíle oděná postava ženy. Její dlouhé vlasy sahají až k zemi a zakořeňují se v ní. V prvé ruce drží hůl a po levém boku má Bílou Tygřici. Stále bubnuji a čekám, co se stane. Vnitřním hlasem se jí ptám: ˇKdo jsi? Co mi přinášíš?” Neodpovídá, ale já vím, že to je Libuše. Libuše a tady? V té sekundě mi probíhá hlavou mnoho otázek a informací ze školy a dějepisu. Vidím, jak se ten mlžný obraz přede mnou usmívá a najednou promluví: “Jsi připravená na to stát se kněžkou. Hledej  a najdeš mě”. “A kde tě mám hledat?” Stihnu ještě vyslovit, ale obraz se rozplývá. Ještě chvíli bubnuji a pak jdu domů. Neustále mi zní to slovo KNĚŽKA v hlavě. Poprvé cítím, že jsem něco našla. Ano, já chci být kněžka. Musím prozkoumat, co to vše znamená. Sedám k počítači a hned na první kliknutí nacházím Výcvik kněžek Staré Evropy. Raduji se a hned se hlásím. Za chvíli dojde odpověď. Jste v pořadí jako náhradnice. Tak to ne, já nemůžu být náhradnice. Volám organizátorce a lektorce Lilii. No možná, když zaplatíš hned zálohu, tak by to šlo. Před tebou je tu hodně přihlášených, ale nezaplacených. To beru, platím hned a jsem tam. Výcvik kněžek - bude ze mě KNĚŽKA……………

Bytí kněžkou je radost, krása, kouzlo, splněný sen. Je to také životní styl, názor, zodpovědnost. Je to svoboda, kterou je potřeba v sobě bránit a chránit. Je to radost dětí, které jsou kolem mne a mnoho slz žen, které je potřeba vyplakat, aby odnesly bolest a utrpení. Je to společné tvoření bezpečného života naplněného láskou. Je to vroucí objetí Země. Je to ……….

Našla jsem to. Našla jsem Tě. Našla jsem se. Jsem Vénera, ta co tančí v Harmonii.